Westminsterská deklarace je varováním před rostoucí cenzurou v mnoha zemích po celém světě, která je umocněna probíhající digitální transformací. Deklarace byla zveřejněna 18. října 2023 poté, co se někteří signatáři sešli koncem června v londýnském Westminsteru. Mezi 138 signatáři je řada renomovaných intelektuálů, akademiků a publicistů různých odborností a národností, např. publicisté a autoři Twitter Files Matt Taibbi, Michael Shellenberger a Bari Weissová, kanadský profesor psychologie Jordan Peterson, profesorka práva Nadine Strossenová, profesor biologie Richard Dawkins, profesor ekonomie Jeffrey Sachs, slovinský profesor filosofie Slavoj Žižek, Toby Young, ředitel britského Free Speech Union, dánský právník Jacob Mchangama, satirik a komentátor Konstantin Kisin, novinář David Goodhart, lidskoprávní aktivisté Ayaan Hirsi Ali, Julian Assange (zakladatel Wikileaks) a Edward Snowden, režisér Oliver Stone (např. JFK), americký herec Tim Robbins (např. Vykoupení z věznice Shawshank) a další.

---

Píšeme jako novináři, umělci, autoři, aktivisté, odborníci na technologie a akademici, abychom varovali před rostoucí mezinárodní cenzurou, která ohrožuje staleté demokratické zásady.

Zastáváme názory zleva, zprava i ze středu, spojuje nás naše oddanost univerzálním lidským právům a svobodě projevu a všichni jsme hluboce znepokojeni pokusy označovat státem zaručené projevy za „misinformace“, „dezinformace“ či jiné nejasně definované pojmy.

Zneužívání těchto pojmů vede k cenzuře obyčejných lidí, novinářů a disidentů v zemích po celém světě. Takové zásahy do práva na svobodu projevu potlačují legitimní diskusi o věcech naléhavého veřejného zájmu a podkopávají základní principy zastupitelské demokracie.

Vládní činitelé, korporace provozující sociální sítě, univerzity a nevládní organizace po celém světě stále častěji pracují na monitorování občanů a zbavují je jejich názorů. Tyto rozsáhlé koordinované snahy se někdy označují jako „cenzurně-průmyslový komplex“.

Tento komplex často působí prostřednictvím přímých vládních politik. Úřady v Indii a Turecku odstraňují politický obsah ze sociálních sítí. Zákonodárci v Německu a Nejvyšší soud v Brazílii kriminalizují politické projevy. V jiných zemích hrozí, že opatření, jako jsou irský zákon o „nenávistných projevech“, skotský zákon o trestných činech z nenávisti, britský zákon o bezpečnosti na internetu a australský zákon o „misinformacích“, vážně omezí svobodu projevu a budou mít pro ostatní odrazující efekt.

Cenzurně-průmyslový komplex však působí i rafinovanějšími metodami. Patří k nim omezování viditelnosti (snižování dosahu), označování (příspěvků za dezinformace) a manipulace s výsledky vyhledávání. Cenzoři na sociálních sítích již umlčeli legální názory na témata týkající se národního a geopolitického významu. Činí tak s plnou podporou „odborníků na dezinformace“ a „ověřovatelů faktů“ v mainstreamových médiích, která opustila novinářské hodnoty spočívající v diskusi a intelektuálním bádání.

Jak odhalily Twitter Files, technologické korporace často provádějí cenzurní „moderování obsahu“ v koordinaci s vládními úřady a občanskou společností. Brzy bude zákon Evropské unie o digitálních službách tento vztah formalizovat tím, že údaje z platforem budou předány „prověřeným výzkumníkům“ z nevládních organizací a vysokých škol, čímž se naše práva na projev přenesou na libovůli těchto nevolených a nikomu nezodpovídajících se subjektů.

Někteří politici a nevládní organizace dokonce usilují o to, aby se zaměřili na aplikace pro zasílání šifrovaných zpráv, jako jsou WhatsApp, Signal a Telegram. Pokud bude šifrování prolomeno, nezbudou nám žádné další možnosti autentických soukromých rozhovorů v digitální sféře.

Ačkoli zahraniční dezinformace mezi státy jsou skutečným problémem, úřady určené k boji proti těmto hrozbám, jako je například Cybersecurity and Infrastructure Security Agency ve Spojených státech, se stále častěji obracejí proti veřejnosti. Pod záminkou předcházení újmám a ochrany pravdy se se svobodou projevu zachází jako s povolenou činností, nikoli jako s nezcizitelným právem.

Uznáváme, že slova mohou někdy urazit, ale odmítáme myšlenku, že zraněné pocity a nepohodlí, jakkoli intenzivní, jsou důvodem k cenzuře. Otevřená diskuse je hlavním pilířem svobodné společnosti a je nezbytná pro to, aby vlády nesly odpovědnost, posilovaly postavení ohrožených skupin a snižovaly riziko tyranie.

Ochrana projevu se netýká jen názorů, se kterými souhlasíme; musíme důrazně chránit projev i těch názorů, proti kterým se nejostřeji stavíme. Pouze ve veřejném prostranství můžeme tyto názory vyslyšet a náležitě zpochybnit.

A co víc, nepopulární názory a myšlenky se postupem času často stávají lidovou moudrostí. Označováním určitých politických nebo vědeckých postojů za „misinformace“ nebo „malformace“ hrozí, že naše společnost uvízne ve falešných paradigmatech, která lidstvo připraví o těžce nabyté znalosti a zmaří možnost získávání nových poznatků. Svoboda projevu je naší nejlepší obranou proti dezinformacím.

Útok na svobodu projevu se netýká jen pokřivených pravidel a předpisů – jde o krizi samotné lidskosti. Každá kampaň za rovnost a spravedlnost v historii se opírala o otevřenou diskusi, která umožňovala vyjádřit svůj nesouhlas. V nesčetných příkladech, které zahrnují zrušení otroctví a hnutí za občanská práva, stál společenský pokrok na svobodě projevu.

Nechceme, aby naše děti vyrůstaly ve světě, kde bude strach říkat své názory. Chceme, aby vyrůstaly ve světě, kde může každý své myšlenky otevřeně vyjadřovat, zkoumat a diskutovat o nich. Ve světě, který si představovali zakladatelé našich demokracií, když zakotvili svobodu projevu do našich zákonů a ústav.

Americký první dodatek je jasným příkladem toho, jak může být právo na svobodu projevu, tisku a svědomí pevně chráněno zákonem. Člověk nemusí souhlasit s USA ve všech otázkách, aby uznal, že se jedná o zásadní „první svobodu“, z níž vyplývají všechny ostatní svobody. Pouze prostřednictvím svobody projevu můžeme upozorňovat na porušování našich práv a bojovat za nové svobody.

Existuje také jasná a silná mezinárodní ochrana svobody projevu. Všeobecná deklarace lidských práv (UDHR) vznikla v roce 1948 v reakci na zvěrstva spáchaná během druhé světové války. V článku 19 se uvádí, že každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory bez jakýchkoli zásahů a vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice státu. Ačkoli může vzniknout potřeba, aby vlády regulovaly některé aspekty sociálních sítí, např. podle věkového omezení, tyto regulace by nikdy neměly zasahovat do lidského práva na svobodu projevu.

Podle článku 19 je důsledkem práva na svobodu projevu také právo na informace. V demokracii nemá nikdo monopol na pravdu. Pravda se musí naopak nacházet prostřednictvím dialogu a diskuse – a pravdu nemůžeme zjistit, aniž bychom připustili možnost omylu.

Cenzura ve jménu „zachování demokracie“ převrací to, co by mělo být systémem zastoupení zdola nahoru, v systém ideologické kontroly shora dolů. Tato cenzura je v konečném důsledku kontraproduktivní: zasévá nedůvěru, podporuje radikalizaci a delegitimizuje demokratický proces.

V průběhu lidských dějin byly útoky na svobodu projevu předchůdcem útoků na všechny ostatní svobody. Režimy, které omezovaly svobodu projevu, vždy nevyhnutelně oslabovaly a poškozovaly další základní demokratické struktury. Stejným způsobem podkopávají demokracii i elity, které dnes prosazují cenzuru. Co se však změnilo, je široký rozsah a technologické nástroje, kterými lze cenzuru provádět.

Jsme přesvědčeni, že svoboda projevu je nezbytná pro zajištění naší bezpečnosti před zneužitím státní mocí – zneužitím, které v minulosti představovalo mnohem větší hrozbu než slova osamělých jednotlivců nebo dokonce organizovaných skupin. V zájmu lidského blahobytu a rozkvětu vyzýváme k následujícím třem krokům.

• Vyzýváme vlády a mezinárodní organizace, aby plnily své povinnosti vůči občanům a dodržovaly článek 19 UDHR.
• Vyzýváme technologické korporace, aby se zavázaly chránit digitální veřejný prostor, jak je definován v článku 19 UDHR, a zdržely se politicky motivované cenzury, cenzury nesouhlasných hlasů a cenzury politického názoru.
• A konečně vyzýváme širokou veřejnost, aby se k nám připojila v boji za zachování demokratických práv lidu. Legislativní změny nestačí. Musíme také od základu budovat atmosféru svobody slova tím, že odmítneme atmosféru netolerance, která podporuje autocenzuru a pro mnohé přináší zbytečné osobní spory. Místo strachu a dogmatismu musíme podporovat hledání pravdy a diskusi.

Zasazujeme se o vaše právo klást otázky. Vyhrocené spory, i ty, které mohou způsobit nepříjemnosti, jsou mnohem lepší než žádné spory.

Cenzura nás okrádá o bohatství samotného života. Svoboda slova je základem pro vytváření smysluplného života a rozvíjející se humanity – prostřednictvím umění, poezie, dramatu, příběhů, filozofie, písní apod.

Tato deklarace je výsledkem prvního setkání zastánců svobody slova z celého světa, kteří se sešli na konci června 2023 v londýnském Westminsteru. Jako signatáři máme zásadní politické a ideologické neshody. Pouze společnými silami však porazíme nastupující síly cenzury, abychom si zachovali možnost otevřeně diskutovat a vzájemně polemizovat. A právě v duchu rozdílnosti a diskuse podepisujeme tuto Westminsterskou deklaraci.