Koncem května pořádal Institut H21 seminář Budoucnost práva na soukromí: Chat Control 2.0 a další hrozby digitální doby, kde jejich právník Petr Gangur v úvodní přednášce s důrazem na anonymitu na internetu popsal 14 unijních nástrojů, opatření nebo iniciativ, které pomocí tvrdého i měkkého práva postupně odstraňují základní pilíře pro ochranu soukromí Evropanů.

Rozdělil je do 6 klastrů podle zájmu, kterému mají napomáhat – např. ochraně dětí, boji proti terorismu, proti kyberzločinům, přeshraničnímu vymáhání práva, prokázání identity, ochraně tržní soutěže apod. Rozhodně doporučuji si záznam přednášky (odkaz výše) pustit, protože v tak ucelené podobě popsané hrozby pro soukromí v EU jen tak nenajdete.

Nejzajímavější slide je na konci, kde se autor odvážně ptá, jak se v této oblasti chce EU odlišit od režimů jako Čína nebo Rusko, kde jsou tyto trendy omezující ochranu soukromí a používané nástroje stejné nebo velmi podobné. Abych autorovi nevkládal do úst něco jiného – nesrovnává politické svobody, ale jen formy státní regulace a používané nástroje v této tématické oblasti. I to by nás mělo varovat a probudit.

V následné debatě se panelisté víceméně shodli, že odlišností a nadějí v EU je právo na spravedlivý proces s tím, že jej ve výše zmíněných státech občané nemají. Vzhledem k represím, které unijní orgány ve spolupráci s některými evropskými vládami bez rozhodnutí soudu poslední dobou provádějí (zákazy vycestování přednášejících na konference do zahraničí, blokace platebních karet, zmražení majetku, viz např. skandální případy Jacques Bauda a Frédérica Baldana), bych tak optimistický nebyl.

Navíc sám autor uvádí důvody, proč je tato naděje dost malá. Za prvé se soudy pravděpodobně nebudou zabývat komplexem všech 14 nástrojů, které společně už vytvářejí totalitní hrozbu, avšak jednotlivě samy o sobě ještě nedávají důvod k soudnímu zásahu. A za druhé do nich bylo již nainvestováno tolik prostředků, úsilí (a politického kapitálu, dodávám já), že bude hrozně těžké tento vlak beznaděje zastavit.

Karel Janeček správně říká, že právo na spravedlivý proces má přijít na řadu v situaci výjimečného selhání systému. Neměla by to být berlička, se kterou se předem počítá jako se součástí chybného regulačního systému. To je, myslím, zásadní výhrada ke chlácholení veřejnosti tím, že v nejhorším zasáhnou soudy. Proto jsem úplně nepochopil připomínku Oldřicha Kužílka, který doporučuje takový seminář o hrozbách unijních regulací pojmout více optimisticky – asi aby to neprovokovalo účastníky a diváky k úvahám, kam ještě necháme Evropskou komisi zajít, než jí vypovíme poslušnost.

Preventivní nahlížení do našich soukromých zpráv, fotek nebo konverzací zní opravdu jako zápletka z dystopického románu od Orwella. Nemohu si pomoci, ale některé názory v debatě mi přišly trochu naivní. Jako bychom se zdráhali uvěřit, že léta postupující omezování svobody projevu (DSA, EMFA, Evropský štít demokracie ad.), ochrany soukromí a restrikce vůči opozici v Evropském parlamentu nebo vůči demokraticky zvoleným vládám členských zemí, jejichž politika neodpovídá progresivistickému směřování Komise a jejích vlivových skupin, není jen náhoda.

Kdo zblízka sleduje stále rostoucí komplex nepřehledné unijní legislativy, musí vidět, že jsme svědky systematicky realizovaného záměru převzít pravomoci národních vlád a salámovou metodou omezovat svobody občanů, kteří čím dál více revoltují proti politickým agendám typu povinná digitální peněženka, ověřování věku státem, migrační pakt, Green deal, DSA, genderová ideologie ad., pro něž ve volbách nikdy nehlasovali.