Nikdo není neomylný, každý se občas spleteme. A stává se stále častěji, že pravda se časem ukáže jinde, než kde se původně zdálo. Svůj podíl viny na tom mají mainstreamová média, která pravdu někdy ani nehledají a spíše jen demonstrují příslušnost k ideologickému táboru a image morální nadřazenosti.

Ale zvlášť negativní roli při tom hrají ti, kteří sami sebe nazývají „fact-checkery“ nebo „experty na dezinformace“ a nechávají si za to platit (někteří dokonce z veřejných prostředků). Manipulátoři, Demagog, CEDMO, AFP, Faktické info, Ověřovna ad. Ke každému, kdo sebe nazývá „odborníkem na pravdu“, bychom měli přistupovat obezřetněji už z principu, pokud se mu rovnou nevysmát.

Kde berou tu troufalost tvrdit, že oni jsou těmi pravými arbitry, jimž věřit více než třeba respektovaným publicistům, které s postupně budovanou důvěrou čteme už léta? Mají snad v týmu ty nejchytřejší, nejvzdělanější, nejpoctivější lidské jedince? Ne, mnohdy jde o životem nezkušené aktivisty, kteří jen uměle vytvořili poptávku šířením strachu z dezinformací.

Ověřovat informace museli novináři odjakživa. Často se neshodli, ale výměnou argumentů se blížili pravdě. Říkalo se tomu polemika. Obešla se bez rádoby „fact-checkerů“.

Na závěr připomenu jeden z nejstarších článků na našem webu od Mariana Kechlibara, který ukazuje z principu slabá místa jakéhokoli „fact-checkingu“, a ukázku z naší série Hlídáme hlídače, tedy kontroly fact-checkerských verdiktů (ty další najdete náhradou čísla 1 v adrese za 2, 3, atd.).