Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti s přípravou cenzurní legislativy ministrem Rakušanem jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. Pokračujeme 5. dílem s Johnem Bokem, spoluzakladatelem Spolku Šalamoun a trojnásobným kandidátem na funkci ombudsmana.

Vlastimil Veselý

---

Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?

Svoboda projevu nemá hranic. Už samo sousloví “svoboda projevu” je předurčeno slovem svoboda. Hranice smějí být dány pouze hodnotami, jež jsou zakotveny v zákonech, mezinárodních úmluvách a demokratických principech. Je odvozena od plurality nejen názorů, ale i víry a přesvědčení. Pokud někdo šíří nepravdy, lži, urážky, je možné domáhat se prostřednictvím soudu či obdobných institucí nápravy. Nikoli politicky či represí, neboť v opačném případě bychom už nebyli právním a demokratickým zřízením. Pokud někdo ponouká k násilí vůči jiným, snižuje důstojnost druhých, pokud někdo zpochybňuje zločiny proti lidskosti, holokaust ad., pak je dostatek právních instrumentů a institucí, které mohou sjednat nápravu a přimět toho, kdo svobodu slova zneužívá k vyvolávání poplašných zpráv, k šíření antisemitismu, snižování lidské důstojnosti apod., nést důsledky svého počínání.

Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?

Nijak není přehnané srovnávat stávající snahu dané politické a státní moci umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou, „boje proti dezinformacím”, s tím co jsem zažívali v době nesvobody, tedy v době, kdy tu vládla zločinecká organizace KSČ. Umlčování, diskriminace, dehonestace, pronásledování, kriminalizace, štvavé kampaně. Tak, jak se to nedávno dělo při koronavirové pandemické hysterií. Nejen politici, ale i renomovaní odborníci, média, nejen ta soukromá, ale hlavně ta veřejnoprávní, v jednom šiku, tak jako komunistická Národní fronta v době totality.

Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?

Demokratický stát, který z logiky věci musí i v pravém smyslu slova být právním, se nesmí uchýlit k praktikám, jež jsou signifikantními znaky totalitních a autoritářských režimů. Stát, pokud akceptuje a dodržuje základní principy demokracie, vládu práva a plurality, se nesmí odchýlit od pravidel, které jsou zakotveny v mezinárodních úmluvách a paktech o lidských právech, tj. že totiž nikoli represí, dehonestací a kriminalizací svých občanů bude bránit šíření nepravdivých informací a názorů, ale pouze a jen pravdivým informováním občanů a výzvami k veřejnému diskurzu.

Žili jsme čtyřicet let v režimu, který nám určoval, co si máme myslet, co smíme a nesmíme říkat, v co máme věřit a co zatracovat. Jen slabý stát se uchyluje k zfanatizování veřejného mínění a k výrobě jednotného názoru. Proto také používá represivních instrumentů. Nakonec k základním atributům demokratického státu patří nejen svoboda slova, ale hlavně na státu a politické moci nezávislá a svobodná média.

Stát, tj. jeho politické, legislativní a administrativní složky, musí být služebníkem občanům, nikoli pohůnkem a drábem či dokonce opatrovníkem přisvojujícím si, že na rozdíl od politické moci je občan neznalý, tudíž bezprizorný čili bezradný trouba. Je pozoruhodné, že namísto toho, aby “stát” chránil své občany před šejdíři, Babišem a jinými ekonomickými a politickými šmejdy, tak raději má snahu chránit “bezprizorné” občany před “zhoubnými” názory a lživými informacemi, kterým ovšem na druhou stranu “dovolí” odevzdat své hlasy těm, jež tu chtějí vládnout, tj. těm, kteří pak vědí, co je a co není pro nás občany dobré. Tedy občane, drž hubu a krok a možná tě pustíme ke korytu.