Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti s přípravou cenzurní legislativy ministrem Rakušanem jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. 9. díl a Jan Schneider – publicista, bezpečnostní analytik a bývalý ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost.
Vlastimil Veselý
Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?
Svoboda projevu je něco přirozeného, čili její nedostatek je nepřirozený. Já jsem to měl dobré – v dobách mého mládí působil na Svobodné Evropě můj jmenovec Jan Schneider, básník, textař a publicista, který měl moc pěkné a nadčasové, dodnes aktuální komentáře. Řekl bych, že mohly štípat i leckoho na Západě. Však také si nejlépe rozuměl s Karlem Krylem a oba tam byli tak trochu naštorc. A já mohl chodit druhý den po železničním pešunku (dělal jsem na dráze dělníka) a vyřvával jsem: „To jsem to včera na té Svobodce krásně pověděl, co?“
Ale vážně. Dopřávali jsme si tehdy svobody projevu, i když to občas někoho štíplo, a někdy pořádně. Člověk nikdy nevěděl, co se stane. Však nám také na bytových seminářích náš drahý profesor Milan Machovec říkal, že skutečná svoboda je vlastně takový trojúhelník, jehož dalšími hroty jsou riziko a odpovědnost. Bez nich to není skutečná svoboda.
Proto soudím, že svoboda projevu není bezbřehá. Končí tam, kde začínají výzvy k násilí.
Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?
Přirovnání je to bohužel více než trefné. Je dost neuvěřitelné, že se takto historicky kompromituje vláda, která se na začátku svého funkčního období „per huba“ přihlásila k dědictví Charty 77, a přitom svými činy kopíruje přesný opak, tedy režimní Antichartu. Poučení z dějin nižádné, arogance na rozdávání. Nicméně tehdejší režim aspoň stavěl paneláky a na pilu tlačil poznenáhlu. Tito dnes rapidně snižují životní úroveň lidí a se vším strašně spěchají. Je celkem jasné, že to nemůže dopadnout dobře.
Dovolím si ocitovat G. K. Chestertona: „Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. … Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. … Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. … Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“ (Jistá teorie o tyranech)
Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?
Režimu jako je tento nezbývá než zakazovat, lhát, případně persekuovat. Snižovat vzdělanost národa, zvyšovat jeho závislost na zábavě, konzumu, návykových látkách (hlavně těch nezakázaných). Všelijak lidi zatěžovat a okrádat je o čas i energii, aby neměli kapacity na kontrolu politiky. Přesně to popsala Naomi Kleinová v knize „Šoková doktrina“.
Co je pravdivá informace, to většinou potvrdí až čas, ale nikdy to není bez velkého úsilí mnoha čestných lidí. Myslím, že je třeba pracovat na databázi desinformací, fejků, hoaxů apod., které se dříve či později ukázaly být pravdivými.
Odpovědět