Omezování svobody projevu pod záminkou honu na dezinfo je také příklad kulturních válek. A také velkým byznysem pro zapojené aktivisty, „factcheckery“ a politické neziskovky. Proto je třeba posuzovat kulturní války také optikou ekonomiky státu.
Kdykoli uslyšíte nějakého rádoby konzervativce mluvit o tom, že je zbytečné vést kulturní války, znamená to, že se vzdává a vítězství v nich přenechává liberálům, kteří je pak o to raději budou vést. Zatím jen prezidenti Trump a Milei a expremiér Orbán dokázali ve svých politických programech spojit hodnotovou politiku s ekonomikou tak, aby jejich voliči pochopili, že chtějí-li se mít lépe, musí společnost nejdříve zbavit dotací nejrůznější vyžírky a parazity napojené na erár a zahraniční dotace.
Propojení progresivistů z „nevládek“ na úřední deep state a dlouholeté dojení veřejných prostředků v řádech stamilionů a miliard vyžaduje k jejich odstavení od faktické moci zbavit je těchto penězovodů. Za ně totiž prosazují svoje politické priority, organizují rádoby spontánní kampaně a ovlivňují veřejné mínění.
Konzervativci jsou pak v těchto kulturních válkách v defenzivě, protože je musejí vést za svoje a ve svém volném čase. Zbavme tedy aktivisty této neférové výhody a ušetřme státu prostředky na zabezpečení základních potřeb ve zdravotnictví, školství, dopravě, obraně apod. Kulturní války totiž stojí čas a peníze. Snaha neustále začínat nové se bude vytrácet jen tehdy, když to budou aktivisté muset dělat za svoje – bez dotací, grantů a zahraničního financování.
Text vyšel poprvé 13. 5. 2026 v Deníku TO.

Odpovědět