Článek Ignorovali jsme varování Salmana Rushdieho od autorky Bari Weissové vyšel na jejím blogu Common Sense. Za překlad z angličtiny děkujeme Zuzaně Poláchové.

---

Žijeme v kultuře, v níž mnozí z nejslavnějších lidí na nejvyšších postech věří, že slova jsou násilí. V tom mají mnoho společného s íránským ajatolláhem Ruholláhem Chomejním, který v roce 1989 vydal první fatvu proti Salmanu Rushdiemu, a s Hadím Matarem, čtyřiadvacetiletým mladíkem, který v pátek 12. 8. zřejmě splnil jeho příkaz, když autora na pódiu v západním New Yorku bodl do krku.

První skupina věří, že je motivuje inkluze a tolerance – že je možné vytvořit něco ještě lepšího než liberalismus, utopickou společnost, kde se nikdo nikdy neurazí. Druhou všichni známe jako náboženské fanatiky. Ale právě shovívavost a zbabělost davu zastánců toho, že slova jsou násilí, posílila tu druhou a umožnila nám dospět k tomuto okamžiku, kdy fanatik vtrhne na pódium literární konference s nožem a vrazí ho do jednoho z nejstatečnějších žijících spisovatelů.

Mluvila jsem na stejném pódiu, kde měl promluvit Rushdie. Nedokážete si představit bukoličtější místo, než je Chautauqua Institution – staré viktoriánské domy se zastíněnými verandami bez zamykání, jezero, americké vlajky a všude zmrzlina. Založili ho v roce 1874 metodisté jako letní kolonii pro učitele nedělní školy. Nyní přitahuje typy rodičů a prarodičů, kteří milují Terryho Grosse a nikdy nevynechají hru Wordle. Je to asi poslední místo v Americe, kde byste si dokázali představit takový barbarský čin.

A přestože byl tento útok šokující, připravoval se 33 let: Satanské verše jsou knihou s velmi krvavou stopou.

V červenci 1991 byl před svou kanceláří na univerzitě v Tsukubě severovýchodně od Tokia ubodán 44letý japonský překladatel této odsuzované knihy Hitoši Igarashi. Tentýž měsíc byl ubodán i italský překladatel knihy Ettore Capriolo – tentokrát ve svém domě v Miláně. O dva roky později, v červenci 1993, se turecký překladatel knihy, plodný autor Aziz Nesin, stal terčem žhářského útoku na hotel ve městě Sivas. Jemu se podařilo uniknout, ale 37 dalších lidí bylo zabito. O několik měsíců později si islamisté přišli pro Williama Nygaarda, norského vydavatele knihy. Nygaard byl před svým domem v Oslu třikrát postřelen a těžce zraněn.

A to jsou příběhy, které si pamatujeme. V roce 1989 bylo při protirushdieovských nepokojích v Bombaji, autorově rodišti, kde byla kniha rovněž zakázána, zabito 12 lidí. Za podobných okolností zemřelo v Islámábádu pět Pákistánců.

Pokud jde o samotného Rushdieho, uchýlil se do Anglie a získal nepřetržitou ochranu britské vlády. Více než deset let žil pod jménem „Joseph Anton“ (jak posléze pojmenoval i své paměti) a stěhoval se z jednoho bezpečného domu do druhého. Během prvních šesti měsíců se musel stěhovat 56krát. (Ani Anglie nebyla vůči hysterii imunní: Rushdieho knihu spálili muslimové ve městě Bradford – a na popud policie přestaly dvě prodejny WHSmith v Bradfordu knihu prodávat).

Salman Rushdie prožil polovinu svého života s vypsanou odměnou za svou hlavu – Íránská islámská republika slíbila 3,3 milionu dolarů tomu, kdo ho zavraždí. A přesto až v roce 2015, několik let poté, co vyšel z úkrytu, řekl francouzským novinám L’Express: „Žijeme v nejtemnější době, jakou jsem kdy poznal.”

Člověk by si myslel, že Rushdie něco takového řekl v době vrcholícího chaosu, kdy se skrýval a kdy se lidé spojení s jeho knihou stávali terčem vražd. V roce 2015 jste mohli Rushdieho potkat na koktejlových večírcích, nebo v divadle s nádhernou ženou po boku (vždyť býval manželem Padmy Lakshmi, propána). 

Tak proč říkal, že to byla „nejtemnější doba“, jakou kdy poznal? Protože viděl oslabování právě těch západních hodnot – zuřivé oddanosti svobodě myšlení a svobodě slova – které mu zachránily život.

„Kdyby se útoky proti Satanským veršům odehrály dnes,“ řekl v deníku L’Express, „tito lidé by se mě nezastali a použili by proti mně stejné argumenty a obvinili by mě z urážky etnické a kulturní menšiny.“

Nemusel spekulovat. Řekl to proto, že přesně to udělali.

Víte, když byl Salman Rushdie v ohrožení, postavili se na jeho obranu lidé jako Tom Wolfe, Christopher Hitchens, Norman Mailer, Joseph Brodsky a Seamus Heaney. Vůdkyní „smečky“ byla Susan Sontagová, která byla tehdy prezidentkou PEN America a zařídila, aby se kniha četla na veřejnosti. Hitchens vzpomínal, že Sontagová dotlačila své členy k tomu, aby se Rushdieho zastali a projevili trochu „občanské statečnosti“.

Tato odvaha nebyla abstraktní, zejména pro některé knihkupce.

Vezměme si hrdinství Andyho Rosse, majitele dnes již zavřeného knihkupectví Cody’s Books v Berkeley, které knihu prodávalo a na které byl krátce po vydání fatvy uspořádán bombový útok.

Ross uvedl:
„Pro Normana Mailera a Susan Sontagovou bylo docela snadné mluvit o tom, že riskovali život na podporu nějaké myšlenky. Koneckonců žili poměrně vysoko v newyorských činžovních domech. Něco docela jiného bylo být prodejcem uvádějícím knihu na úrovni ulice. Musel jsem učinit několik opravdu těžkých rozhodnutí, jak vyvážit náš závazek ke svobodě projevu s reálným ohrožením životů našich zaměstnanců.“

Po bombovém útoku svolal všechny své zaměstnance na schůzku:
„Postavil jsem se a řekl zaměstnancům, že musíme učinit těžké rozhodnutí. Museli jsme se rozhodnout, zda budeme nadále prodávat Satanské verše a riskovat své životy pro to, v co věříme. Nebo zvolit opatrnější přístup a ustoupit z našich hodnot.  Tak jsme hlasovali. Zaměstnanci jednomyslně odhlasovali, že knihu budeme prodávat dál. Ještě teď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byl to rozhodující okamžik v mém 35letém působení v knihkupectví. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že knihkupectví je nebezpečné a podvratné povolání. Protože myšlenky jsou mocné zbraně… Necítil jsem se zrovna příjemně, když jsem byl za hrdinu a vystavoval životy jiných lidí nebezpečí. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli je to akt odvahy, nebo pošetilosti. Ale s odstupem času musím říct, že to byl nejpyšnější den mého života.“
To bylo na konci osmdesátých let.

V roce 2015 byla Amerika výrazně jiným místem.

Když se Rushdie vyjádřil pro L’Express, bylo to v době, kdy se PEN, nejvýznamnější literární skupina v zemi, rozhodl ocenit satirický francouzský časopis Charlie Hebdo. Měsíc předtím byl tucet zaměstnanců Charlie Hebdo zavražděn dvěma teroristy v jejich redakci. Nebylo možné vymyslet publikaci, která by si zasloužila uznání a vyzdvižení více.

A přesto více než 200 nejslavnějších světových autorů reagovalo protestem proti udělení ceny. Slavní spisovatelé – Joyce Carol Oatesová, Lorrie Mooreová, Michael Cunningham, Rachel Kushnerová, Michael Ondaatje, Teju Cole, Peter Carey, Junot Díaz – naznačovali, že lidé, kteří právě viděli své přátele zemřít kvůli vydávání satirického časopisu, jsou možná také trochu vinni. Že pokud něco uráží menšinovou skupinu, možná by se to nemělo tisknout. A ti karikaturisté byli jistě urážliví, dokonce i ti mrtví. Tito autoři obvinili PEN, že „valorizuje selektivně urážlivý materiál: materiál, který zesiluje protiislámské, protimaghrebské a protiarabské nálady, které už v západním světě převládají“.

Zde je Rushdieho reakce: „Tato záležitost nemá nic společného s utlačovanou a znevýhodněnou menšinou. Má co do činění s bojem proti fanatickému islámu, který je vysoce organizovaný, dobře financovaný a který se nás všechny, muslimy i nemuslimy, snaží zastrašit a přimět ke zbabělému mlčení.“

Měl pravdu. Oni se mýlili. A jejich občanská zbabělost, jak by ji možná popsala Sontagová, je z nemalé části zodpovědná za klima, v němž se dnes nacházíme.

(Když jsem psala tento text, dostala jsem upozornění z New York Times, že „motiv útočníka byl nejasný“. Motiv byl nejasný?)

Ti, kteří tvrdí, že slova jsou násilí, mají pravdu v tom, že ve slovech je síla. Slova mohou být odporná, nechutná, urážlivá a dehumanizující. Mohou z mluvčího učinit hodného opovržení, protestů a ostré kritiky. Rozdíl mezi civilizací a barbarstvím však spočívá v tom, že civilizace na slova reaguje slovy. Ne noži, zbraněmi nebo střelbou. To je jasná hranice. Nelze se vymlouvat na to, že se tato hranice stírá – ať už z náboženského fanatismu, nebo z ideologické ortodoxie jakéhokoli jiného druhu.

Dnes naši kulturu ovládají ti, kteří tuto hranici rozmazávají – ti, kteří věří myšlence, že slova, umění, texty písní, dětské knihy a články jsou totéž co násilí. Jsme tak zvyklí na tento pohled na svět a na to, co vyžaduje – omluvit se, plazit se, vymazat, plazit se ještě víc – že už si toho ani nevšímáme. Proto ty, kteří neohýbají páteř – Davea Chappella, J. K. Rowlingovou – můžeme spočítat na prstech jedné ruky.

Samozřejmě je to rok 2022, kdy islamisté konečně vrazí nůž do Salmana Rushdieho. Samozřejmě že je to teď, kdy slova jsou doslova násilím a J. K. Rowlingová doslova ohrožuje životy transsexuálů, a i jen mluvit o něčem, co by mohlo někoho urazit, znamená, že doslova tvrdíte, že by neměl existovat. Samozřejmě že je to teď, když jsme obklopeni hloupostí, slabostí a sebestředností, kdy na pódium vystoupí muž a vrazí Rushdiemu nůž do jater, vrazí mu ho do ruky, vrazí mu ho do oka. Tohle je násilí.