… myšlena je svoboda slova.

Tím, kdo se o ní v tomto smyslu vyjádřil, byl kanadský psycholog a toho času aktivní YouTuber Jordan Peterson. Učinil tak v rámci svého vystoupení na Caius College University of Cambridge, které se uskutečnilo 22.1.2021.

Svoboda slova se stala praporem, pod nímž se aktuálně vede další kolo bitev v nekonečných kulturně identitárních válkách, a mě napadlo, že by nebylo marné doporučit jejich aktérům dodržovat jedno důležité pravidlo, které Jordan Peterson v této přednášce zmínil. A také jsem dosud neslyšel na dané téma nikoho mluvit pro mě tak inspirativním způsobem. Nemám ambici Petersonův projev přesně reprodukovat, či jakkoli interpretovat, v zásadě na něj chci hlavně upozornit, jelikož východiska, na nichž Peterson své hodnocení významu svobody slova staví, považuji za originální a mě osobně velmi blízká.

„Dnes budu o svobodě slova mluvit z pohledu klinického psychologa,“ uvádí Peterson svou řeč. Dále se věnuje vlivu, jaký na něj mělo studium prací Sigmunda Freuda a Carla Rogerse a zamýšlí se nad vztahem mluvení a myšlení. Ve zkratce říká, že podstatná část našeho myšlení se odehrává ve slovech – myšlení je vlastně internalizovaná řeč. Potřeba myšlenky verbalizovat vyplývá z toho, že nemáme moc jiných nástrojů jako to, o čem přemýšlíme, zpracovávat, třídit, hodnotit a kultivovat. Nezbytnou součástí procesu myšlení je podle Petersona dialog.

V daném kontextu zmiňuje právě Carla Rogerse, který – jak Peterson říká – měl jako k agnosticizmu směřující vzdělanec vycházející z židovsko-křesťanských tradic velký respekt k „božské“ hodnotě slova a také k hodnotě aktu výměny slov v rámci smysluplného rozhovoru. Každý, kdo mluví, potřebuje nějaký typ vnímavého posluchače. Formulovat myšlenky, které nejsou nikým vyslechnuty a zůstávají tak bez odezvy, je pro většinu lidí přinejmenším málo uspokojivé. V Petersonově projevu pak následuje pasáž věnovaná roli a vlastnostem dobrého posluchače v rámci terapeutické praxe.

„To co dělal Sigmund Freud ve své ordinaci bylo, že …..“ vytvořil prostředí ničím nerušeného aktivního naslouchání a nechal člověka verbalizovat, co mu přišlo na mysl. Záhy zjistil, že původně nahodilý tok myšlenek se postupně stává organizovanějším a méně “kontaminovaným“ přemírou emocí. Freud tak došel k závěru, že pokud necháte proběhnout objevný proces probíhající v rámci spontánně svobodného projevu, díky němuž dokážete zjistit, co si o věcech skutečně myslíte, pak tento projev působí opravdu terapeuticky.  

Za podstatnou součást terapeutických vlastností svobodného projevu považuje Peterson fakt, že to, o čem přemýšlíme, je v nějakém vztahu s okolním hmotným světem. Myšlenkové modelování a zvažování variant nám umožňuje vyhnout se tragickým následkům provádění nepromyšlené akce ve hmotném světě. V tomto kontextu cituje Peterson anglického filozofa a matematika Alfreda North Whiteheada, který údajně řekl: „Účelem našich myšlenek je nechat tyto myšlenky zemřít namísto nás samých.“ Za sebe říkám: Touché!

No a nyní k té pro mě nejdůležitější myšlence, kvůli které vlastně celý text píši. Týká se opět nezastupitelné role pozorného naslouchání v rámci smysluplného dialogu. Peterson se vrací ke Carlu Rogersovi a zmiňuje jeho techniku určenou k předcházení konfliktům. Tato technika je založena na následujícím pravidle: „Nikdy nereagujte na tvrzení partnera v rámci dialogu, dokud neshrnete podstatu jeho tvrzení takovým způsobem, který bude tento partner akceptovat.“ Podle Petersona rozhodně není snadné z projevu druhého člověka vyextrahovat podstatu sdělení způsobem, který bude z pohledu tohoto člověka uspokojivý. Pokusit se o to má ale podle něj několik výhod.

Především tak dáváte protistraně zřetelně najevo, že se jí skutečně snažíte v plném rozsahu vnímat, což může být vlastně to hlavní (v extrémním případě i to jediné), o co druhá strana stojí. Dále vám to umožní reagovat na to, co si druhá strana myslí, že říká, nikoli na váš zkreslený obraz o řečeném, či dokonce na nějaký předsudek týkající se osoby, s níž komunikujete. Pomocí argumentačních klamů typu „straw man“ lze jistě vytvořit iluzi vítězství dosaženého ve slovním souboji, ale jako každá věc založená na lži, i takovéto vítězství nakonec jen prohloubí úroveň mizérie, s níž se bude nutné v budoucnu vyrovnat. Osobně si myslím, že hojnější využívání výše zmíněné techniky by vášně na poli boje za svobodu slova a zrcadlového boje proti dezinformacím utlumilo natolik, že už by vlastně ani o žádný boj nešlo.

Na závěr si dovolím (nikoli doslovně) citovat poslední (sumarizační) část Petersonova vystoupení: „Musíme nechat lidi mluvit, aby dokázali zjistit, co si myslí, díky čemuž se budou schopni posunout směrem k něčemu hodnotnému, díky čemuž se budou schopni otočit zády k peklu. Přesně tohle můžeme pozorovat v rámci klinické praxe – lidé trpí způsoby, které je mnohdy obtížné si jen představit. A my víme, že toto utrpení je reálnější, než cokoli jiného… A musíme proti tomuto utrpení bojovat všemi možnými prostředky. A právě svoboda slova, která je identická se svobodou myšlení a která je úzce spojena se schopností a ochotou pozorně naslouchat, je takovým prostředkem.

Svoboda slova prostě není jen jednou z mnoha rovnocenných svobod či práv, rozhodně to není různorodost úhlů pohledu či něco takového, je to mechanismus, který nám na základě našich zkušeností umožňuje vytvářet si představy o fungování světa a následně tyto představy reformulovat a kriticky hodnotit. Pokud naše představy o světě zastarají a stanou se sterilními, umožňuje nám svoboda slova nechat tyto představy rozpustit v chaosu, který nakonec vdechne život představám novým a my se díky tomu můžeme pohnout vpřed. Pokud někomu leží na srdci osud utlačovaných, jak může něco namítat proti svobodě slova? Vždyť svoboda slova je to jediné, co utlačovaní mají. Kdo tomu nerozumí, je buď ignorant nebo je poháněn strašlivou zlobou…“

---

prof. Ing. Miloslav Pouzar, Ph.D.