Již delší dobu se na nás obracejí dříve narození čtenáři se vzpomínkami na dobu totality, kdy komunistická vláda bojovala proti ideodiverzním centrálám, štvavým vysílačkám a neustále hledala vnitřního nepřítele. V souvislosti se skandálem TwitterFiles, který v USA právě odhaluje důkazy o cenzuře na politickou objednávku, jsme oslovili signatáře Charty 77 – osobnosti, které se nebály perzekuce státní mocí ani za doby StB – a položili jim tři stejné otázky. Nyní vám postupně představíme jejich odpovědi. Pokračujeme 3. dílem s Janem Macháčkem, předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost.
Vlastimil Veselý
Co pro vás znamená svoboda projevu a kde jsou podle vás její hranice, pokud nějaké má?
Svoboda projevu a svobodný prostor pro diskusi a výměnu různých názorů je pro mne vůbec nejdůležitějším principem a hodnotou. Fakt, že tuto svobodu máme, je pro mne tím nejcennějším co jsme po pádu minulého režimu získali.
Za minulého režimu jsem se pohyboval v prostředí disentu a undergroundu především proto, že mne oslovila myšlenka svobodného života v nesvobodné společnosti. V prostředí disentu se názory netajily a nemaskovaly, mluvilo se svobodně a také se cenila výměna různých názorů a snaha dosáhnout konsensu. To, že si cením svobody projevu a slova nade vše je pro mne tedy zcela přirozené. S tím souvisí i moje vrozená alergie na nejrůznější kádrováky, posudkáře, domovní důvěrnice, nahlašovače a udavače, kterým dnešní doba zase přeje a kteří nejsou s to pochopit, že ve svobodné společnosti a demokracii si každý nejen může říkat co chce, ale může i podporovat koho chce, volit koho chce, fandit komu chce a kamarádit se a stýkat se s kým chce.
Svoboda slova je u nás zaručena ústavou a samozřejmě má i své zákonné limity, které jsou dostatečné a není je třeba měnit. Patří sem třeba šíření poplašné zprávy (známý příklad volání „hoří“ v zaplněném divadle) nebo hanobení národa, rasy a přesvědčení či popírání holocaustu.
Pro on line prostředí by mělo platit totéž co pro off line prostředí. Co je nelegální on line má být nelegální i off line. Vše ale musí vždy posoudit nezávislý soud.
Jak se díváte na současné snahy umlčovat odlišné názory a diskriminovat, případně kriminalizovat, jejich nositele pod záminkou „boje proti dezinformacím“? Lze chystaná opatření české vlády srovnávat s dobou normalizace nebo je to za vlasy přitažené podobenství?
Se snahami potírat dezinformace nad rámec zákona a bez soudní kontroly zásadně nesouhlasím. Pokud máme podezření – například v souvislosti s nedalekou válkou, že někdo šíří dezinformace ve jménu cizí mocnosti a za úplatu, pak je to normální agent a špión a jako takový má být dopaden a odsouzen. Od toho máme přece početné tajné služby, rozvědky, kontrarozvědky, NÚKIB a následně policii a soudy.
Je nepřijatelné aby seznamy dezinformátorů sestavovaly nějaká státem dotovaná občanská sdružení a úředníci ministerstva vnitra. Lidem, kteří se na takových seznamech ocitnou může hrozit třeba ztráta zaměstnání, jsou cejchování, společensky ostrakizování apod.
Vše se vystupňovalo v pandemii a v souvislosti s válkou se to dále vyhrocuje. Přitom dezinformace existovaly v každé válce kam až lidská paměť sahá a vždy byly nebezpečné stejně. Jak se říká první obětí války je pravda. Výklad toho co je misinformace či dezinformace se v průběhu času mění. Často se stává, že to co byla včera misinformace je dnes jakási vědecká pravda a naopak.
V Británii za 2.světové války nebyl zakázán poslech kolaborantského rozhlasového vysílání z Německa. Tak se má chovat svobodná a sebevědomá společnost. Nejlepším způsobem boje s desinforacemi je jejich trpělivé vyvracení v rámci svobodné diskuse a dialogu. Nic lepšího vymyslet nejde.
Chystaná opatření české vlády ještě nejsou schválena, ale z toho co o nich vím jsou pro mne zcela nepřijatelná. V normalizaci zatím opravdu nejsme, ale tolerovat nesmíme ani jeden případ vyhazovu z práce za špatný názor. V tomto ohledu jsem jako signatář Charty 77 znepokojen z toho, jak málo bývalých disidentů toto téma vzrušuje a zajímá.
Má stát bránit šíření nepravdivých informací jinak než pravdivým informováním občanů? Kdo má určovat, co je pravdivá a nepravdivá informace?
Stát se nemá o informace nad rámec zákona vůbec starat, ani o špatné či zlé informace ani o dobré a hodné informace. Informace nemají být vůbec doménou státu. Mimochodem kdyby byly na světě jenom hezké, dobré a pravdivé informace nebyla by svoboda vůbec k ničemu třeba. Svoboda chrání právě špatné či zlé informace a jak to je či není – pokud je vůbec žádoucí k závěru dojít – se musí vytříbit v právě rámci svobodné výměny informací, dialogu, diskuse a přesvědčování. Právo na lež paradoxně není nesmysl. Lhát se sice nemá – to je imperativ mravní – ale přenášet to do trestněprávní roviny je nesmyslné, nemožné a skončí to vždy nesvobodou a totalitou.
To co se dělo na Twitteru a Facebooku, kde „moderování obsahu“ řídila přímo FBI považuji za otřesné. Vidím ale jistou naději v tom, že počínání Elona Muska na Twitteru může být začátkem pozitivního obratu.
Odpovědět