Martin „Adent“ Malý, uznávaný IT vývojář a publicista, mj. autor populárního systému Bloguje ještě z doby před sociálními sítěmi, napsal v posledním roce několik výborných článků analyzujících kulturu woke progresivismu a umlčování nepohodlných hlasů. Nedávno publikoval další, kde se zamýšlí, jak se bránit měkké totalitě a systému vágně definovaných pravidel ještě dovoleného. Jak sám varuje „je to strašně dlouhé, plné omylů a slepých cest, a na konci nenajdete žádné řešení“.

V jedné části se kriticky vyjadřuje i k SOSP, ačkoli v další přiznává, že lepší řešení nenabízí. A protože autora čtu už přes 20 let a oceňuji jeho poctivý přístup při hledání, při němž jde své „liberální“ bublině proti srsti, vybírám pár pasáží a připojuji komentáře na základě vlastní zkušenosti s 5 lety vedení SOSP. Je to spíš odpověď pro něho, ale možná to bude zajímat i další. Citace z jeho článku jsou v kurzívě.

---

Ve skutečnosti jde o distribuovaný mechanismus, kde se všichni chovají naprosto racionálně:

• několik aktivistů zavede nový výklad nevhodnosti, samozřejmě pro dobrou věc;
• prestižní instituce mu dodají legitimitu, pro dobrou věc;
• média, profesní organizace, univerzity a HR jej představí jako vznikající konsenzus, a řídí se jím: jde přeci o dobrou věc;
• manažeři jej preventivně implementují, protože opačné rozhodnutí je pro ně osobně rizikovější;
• většina mlčí nebo normu veřejně opakuje, protože nechce mít (neurčitě tušené) problémy;
• toto veřejné chování je vydáváno za důkaz společenského souhlasu.

(…) Součástí té nekonformity by měl být i tlak na instituce. Víme, že instituce ustoupí skupině, která dokáže víc a déle řvát. Naučme se tedy řvát stejně jako ti druzí. Naším řevem budiž jasné pojmenování gumových formulací, jejich překlad do skutečného významu, nenechat instituce v iluzi, že souhlas s gumovým nedoporučením jim zajistí klid (…) A hlavně žít v pravdě, nepodléhat autocenzuře, říkat věci, jak jsou, bez uhlazených frází.

Udržovat prostor nonkonformnosti také není bez rizika: Představte si nekonformního profesora na VŠ, který neučí v souladu s “kánonem nedoporučenosti”. Následuje měkká ostrakizace: nezvou ho na akce, neposílají na konference, nedostává granty, jeho hlas na jednáních nemá váhu, jeho přednášky jsou vytlačeny na okraj a jeho práce se “nehodí do edičního plánu”. (…) Zastat se někoho v této atmosféře znamená stát se stejně nevhodným jako on. A ne každému, kdo je ochotný být nekonformní, je příjemné být i nevhodným a chce to riziko nést.

Zpočátku se SOSP věnovala pouze obraně proti cenzurním zásahům na sociálních sítích, proti manipulaci vyhledávání na Google apod., ale časem bylo jasné, že ten problém je širší a nejedná se vždy o překročení zákona, resp. omezení ústavně chráněné svobody projevu.

Fenomén cancel culture a deplatformingu nepohodlných hlasů je spíš šedou zónou, kde je těžké vždy jednoznačně určit, zda jde o koordinovaný atak s cílem vyloučit disentní hlas z pracoviště či komunity nebo o spravedlivou spontánní reakci kolektivu, např. obyvatel domů v ulici, kteří se jen chtějí domoci svých práv v případě agresivního souseda.

Odpor nemůže stát na hrdinských projevech jednotlivců. Osamělý profesor bude odstraněn. Deset profesorů vystupujících postupně bude odstraněno také. Účinek může mít až okamžik, kdy několik respektovaných lidí či institucí odmítne normu současně, takže není možné každého označit za izolovaného podivína. “Alternativní médium” je okamžitě označeno za protisystémové, proruské, probruselské, mašíblovské. (…) Instituce většinou nepřijme označení “bojujeme proti woke”. Tím by se sama označila za nevhodnou. (…) umožnit instituci říci: “Neobhajujeme dotyčný názor, pouze dodržujeme vlastní obecné pravidlo.”

My jsme to takto od začátku říkali a stojíme si za tím. Bylo jasné, že cenzurní zásahy jsou součástí širší strategie některých politických sil (nikoli výjimečné chyby algoritmu) a časem mohou přerůst v ovlivňování voleb, kriminalizaci občanů a zákazy opozice. Poslední léta a např. kauza Twitter Files nám daly za pravdu. Proti mazání příspěvků, které vyhrožují bezprostředním násilím nebo šíří dětskou po*nografii, jsme nikdy nevystupovali.

Šli jsme do toho samozřejmě s rizikem, že naši odpůrci, kteří fandí spíš cenzurním zásahům pod záminkou honu na údajné dezinformace než obraně práva na nepohodlné názory, se nás budou snažit diskreditovat spojováním s postoji perzekuovaných, jež jsou často kontroverzní, nezdvořilé a někdy i hloupé. Ale je třeba přiznat, že rozsah nenávistných útoků a koordinovaných snah některých médií a politických neziskovek s dlouhými prsty nás dehonestovat, jsme nečekali.

Nestačí bránit svobodu projevu. Je nutné sledovat, kdo rozděluje peníze, příležitosti a institucionální přístup, podle jakých vágních kritérií a komu se dlouhodobě vyplácí být konformní.

Na to se poslední dobou soustředíme – zviditelňovat, kde všude probíhají kulturní války za peníze eráru (boj s dezinfo patří mezi jejich přední agendy), a požadovat stopku financování ideologických projektů, kde si političtí woke aktivisté zvykli, že jim jejich tlak na restrikce platí protistrana. Přitom nevycházíme z údivu, jak jsou mnozí z nich najednou citliví na to, že nemají „dosah“ pro svoje menšinové nápady. Trpělivě jim vysvětlujeme, že ukončení dotací a grantů není omezování svobody projevu. Své myšlenky mohou dále šířit, ale už za svoje – jako my.

SOSP nemůže být v otázce svobody projevu neutrální

Existuje způsob, jak účinně bránit svobodu projevu, aniž by ze samotné obrany vznikl politický program? 

Toto je klíčová pasáž, tady se zastavme. Protože cenzurní zásahy na sítích se brzy přelily do reálného prostředí a za Fialovy vlády dokonce vedly k nezákonné blokaci domén a ke kriminalizaci nositelů protivládních názorů (v Británii, Německu a dalších zemích je to ještě horší), bylo naprosto logické, že obrana svobody projevu se musela stát politickým programem.

O to jsme otevřeně usilovali a vybízeli politické strany, aby z tématu vytvořily jednu ze svých programových priorit. Bez svobody projevu totiž není možné otevřeně diskutovat žádné významné společenské téma, ať už jde o migraci, klimatická opatření typu Green deal, zdravotní dopady covid očkování nebo míru suverenity ve vztahu k EU. Bylo na každé straně a každém politikovi, jak se k problému cenzury a umlčování postaví. Sami se zařadili.

Svoboda projevu nesmí být identitou jednoho tábora a její obranná organizace nesmí přebírat názory těch, které hájí. (…) nehájit pravdivost konkrétního názoru, nehájit Rusko, Západ, vládu, opozici ani “alternativu”, neposkytovat univerzální tribunu každému, koho někde odmítli, bránit stejné pravidlo i člověku z opačného tábora a především odmítat, aby se z organizace stal společenský klub nespokojených.

Na tom všem se shodneme, přesně o to se snažíme. Nehrajeme si na arbitra pravdy, neucházíme se o statut dalšího „factcheckera“ těšícího se na dotace z EU. A tím, že se zastáváme perzekuovaných osob nebo organizací, se rozhodně neztotožňujeme se všemi jejich názory. O tom je však nemožné přesvědčit každého odpůrce.

Kdo chce, může si snadno dohledat, že jsme se zastali např. člena Pirátské strany při kriminalizaci jeho publikační aktivity nebo Apoleny Rychlíkové, se kterou málokdy souhlasíme, když jí zablokovali kanál sociální sítě. Našim cílem je přijetí takové národní legislativy pro digitální platformy, která bude chránit svobodu projevu pro každého, kdo neporušuje české zákony, bez ohledu na jeho názory.

jak si zakázat nějaký balíček názorů v organizaci, která má bránit svobodu projevu, vypadá velmi paradoxně. … člen smí mít jakékoli politické, geopolitické nebo kulturní názory, ale nesmí je vydávat za stanovisko organizace a nesmí její kanály používat k nesouvisející agitaci. … Jenže doba je taková, že postoj členů je automaticky promítán do organizace. 

Martin Malý si sám odpověděl, přesně to se děje. Odpůrci obvykle nerozlišují, co publikujeme jako stanovisko SOSP na webu nebo oficiálních kanálech platforem a jaké osobní postoje vyjadřujeme jako jednotlivci. Těžko se tomu divit v době, kdy se zpolitizovala i taková témata jako pohlaví, sexualita, rodina nebo předpovědi počasí.

… organizace bude zkonstruována tak, aby ji nemohli radikálové převzít. … nesmí podporovat žádný politický program, … musí všem měřit stejným metrem … povinnou přítomnost umírněných lidí z různých táborů…

To vše u nás platí. Nejsme spolek s členskou základnou, kterou by mohli radikálové časem ovládnout. Nestraníme žádné politické straně, ostatně členové našeho týmu volí ve volbách různé strany. Na naše konference a do našich anket Napříč si záměrně zveme hosty patřící do různých společenských „bublin“ z co nejširšího spektra.

Co je však důležité dodat – nemůžeme přistupovat stejně ke všem stranám, politikům nebo nevládním organizacím. Již před lety jsme jasně deklarovali, že budeme sledovat jejich kroky v této oblasti, a těm, které budou téma akcentovat a svobodu projevu bránit, jsme nabídli (v této odborné oblasti!) podporu a spolupráci.

Strany samy se tak rozdělily na ty, které hájí svobodu projevu pro každého, a na ty, které ji chtějí spíš omezovat (nejčastěji pod záminkou boje s „dezinfo“ a vágní „nenávistí“). V té první skupině jsou strany současné koalice, v té druhé především STAN, Piráti a Top09. V případě některých stran (Piráti, ODS, KDU-ČSL) jde o paradoxní situaci, kdy většina vedení je na straně cenzury, ale někteří řadové členové nás a dokonce posílají finanční příspěvky.

Organizace založená na jednom principu je v dnešní polarizaci téměř neudržitelná. Ne proto, že by byla špatně řiditelná, ale proto, že ji okolí bude neustále nutit stát se součástí jednoho z táborů.  (…) Každá organizace je postupně nucena přijmout identitu jednoho tábora, protože okolí jí jinou identitu odmítá přiznat. Není to jen problém SOSP. Je to obecnější problém, který bych mohl formulovat takto: “V silně moralizované společnosti přestávají být stabilní instituce založené na jednom procedurálním principu. Okolí je dříve nebo později donutí stát se součástí kulturní války.”

Omezování svobody projevu se mezitím stalo na celém Západě nástrojem politického boje. V tomto smyslu tedy nemůžeme být neutrální a budeme vždy v táboře těch, kteří mají svobodu projevu mezi prioritami a něco pro ni dělají. Zažíváme vlastně absurdní stav, když se v Evropě vydělil tábor stran, pro které je svoboda projevu jako nutná podmínka pluralitní demokracie problémem. Kladou ji za vinu, že lidé ve volbách volí jinak, než by podle nich měli. Vzpomeňme na brexit, první zvolení Trumpa, nedávné zrušení volebních výsledků v Rumunsku a předvolební cenzurní snahy EU s pomocí nařízení DSA.

Nepřijímáme identitu jednoho tábora. Když se změní vedení stran a jejich postoje ke svobodě projevu, změní se k nim i náš postoj. Nikdo není z nabídky spolupráce apriori vyloučen. Jen uvítáme, pokud se za svobodu projevu postaví všechny parlamentní strany. Bude tak pro nás všechny mnohem snazší bránit se proti cenzurním restrikcím ze strany Evropské unie, příp. dalších globalistických organizací, odkud nyní hrozí největší nebezpečí.

Je „liberální“ establishment systémem nebo anti-systémem?

Pokud převládající norma odměňuje konformitu a znevýhodňuje odchylku, lidé si vytvářejí strategie přežití: mlčí, volí opatrnější formulace, nepouštějí se do konfliktů nebo se stáhnou do úzkého okruhu důvěryhodných lidí. (…) Paralela s normalizační ČSSR se nabízí … Dnešní sankce nevznikají prostřednictvím centrální moci, ale prostřednictvím zaměstnavatelů, profesních komunit, médií, platforem apod. Mechanismus a rozsah moci jsou odlišné; individuální dopady mohou být podobné.

Aktivista může rámovat požadovanou změnu jako součást univerzálně přijímaného dobra. Dnes třeba “je to v zájmu ochrany dětí”. Nikdo nepůjde proti kritériu, které je “pro ochranu dětí”. Tím se změní výchozí rámec debaty, a ta teď nezačíná otázkou “chcete zavést nové omezení?”, ale “vy snad nechcete chránit děti?” (…) Ve středověku se ptali “Jste proti Bohu?” V době revolucí zase “Jste proti lidu?” Za komunismu vás kádrovali otázkou “Jste proti dělnické třídě?”, po 11. září pak zase “Jste proti bezpečnosti?” Dnes se ptají “Jste proti dětem?”, “Jste proti obětem?”, “Jste proti menšinám?”

Nemusíme chodit daleko. Unijní nařízení Chat Control, které má plošně skenovat naši soukromou digitální korespondenci, používá přesně tuto argumentaci. Ještě před pár lety by to lidé hlasitě odmítli jako návrat do komunistické totality. Dnes to schválí všechny vlády členských zemí bez toho, aby proti tomu na prvních stranách protestovali hlídací psi demokracie. Ostatně právě mediální mainstream nese na současném marasmu a utahování šroubů velký podíl viny.

Liberalismus začal být vnímaný spíš jako dosažený soubor správných výsledků než jako metoda, jak spolu mohou žít i lidé, kteří se neshodnou na správných výsledcích. (…) Zatímco klasický liberální model počítal s tím, že lidé se nemusí shodnout ani na tom, co je dobré a co špatné, a proto se musí shodnout na pravidlech, které jim umožní s tímto rozporem žít, tak moralizační politika přinesla požadavek, aby některé názory nebyly součástí diskuse a neshody, protože už tím, že existují a jsou vysloveny, vyvolávají újmu.

… proměnil se z obrany pravidel soužití při neshodách na instrument, který neshody potlačuje tím, že různými kritérii říká, na čem smí a na čem nesmí být neshoda. Této proměně poskytla významnou část slovníku radikální a postmarxistická levice svými konstrukcemi o utlačujícím jazyce a normách, o zakrývání dominance neutralitou, o tom, že řeč může být násilí…

Asi před 5 lety napsal Marian Kechlibar skvělý text s názvem „Proč už nemohu být liberálem“ či tak nějak. Vysvětloval v něm, jak byl tento pojem unesen a dnes se jím zaštiťují osoby, se kterými nechce mít nic společného. Proto se dnes mnoho bývalých klasických liberálů hlásí ke konzervativcům, kteří chtějí uchovat hodnoty, jež „liberálové“ odvrhli poté, když svým dlouhým pochodem ovládli většinu institucí.

Pokud nám tedy někdo vyčítá příklon ke konzervatismu, což vůbec nezastíráme, důvod je jednoduchý. V současné době pochází cenzura z drtivé většiny od exponentů woke liberalismu a diskriminovanou skupinou jsou konzervativci a jejich organizace. V nejčastěji cenzurovaných tématech (např. migrace, islám, gender, rodina, pohlaví, LGBT, míra integrace EU, covid, Ukrajina, klima) nelze prakticky vést rovnoměrně zastoupenou veřejnou debatu. Proto také pořádáme už 3. ročník Konzervativního fóra, kde se účastní i řada klasických liberálů, libertariánů a socialistů.

Když se situace obrátí a rovnocenný hlas ve veřejných debatách začnou postrádat liberálové, budeme častěji na jejich straně a možná pro ně uspořádáme Liberální kemp či fórum. Zatím je však finanční, mediální a institucionální dominance zneužívaná k ostrakizaci oponentních názorů jednoznačně v jejich moci.

Jak si udržet nezávislost?

Vlastní web ano, ale ne jako “alternativní médium proti médiím”, spíš jako místo, kde výpověď nezávisí výhradně na momentální ochotě platformy ji nést. Je to vlastní archiv svědectví (…) Je to způsob, jak uchovat kontinuitu mezi konkrétními lidmi, když se veřejné kanály změní, zaniknou nebo přestanou být prostupné.

Vlastní web a mailing list (ten náš má skoro 30 tisíc odběratelů) jsou nepostačující nutnost. Digitální platformy mohou (v EU vinou DSA) kdykoli zablokovat naše kanály s desetitisíci sledujících. Po nezákonné blokaci 20+ webů na „doporučení“ Fialovy vlády a blokaci ruských státních médií Evropskou komisí se jeví jako bezpečnější zvolit doménu mimo unijní jurisdikci.

Více zdrojů příjmů nemá znamenat demonstrativní odchod z velkých institucí ani přípravu na ekonomickou válku. Je to snížení ceny, kterou člověk zaplatí za to, že nezfalšuje vlastní zkušenost.

To je další nepostačující podmínka nezávislosti. Jsme hrdí na to, že ze státních dotací a grantů nečerpáme ani korunu a že největším donorem SOSP jsou v součtu tisíce malých dárců, kteří posílají pravidelné částky v řádu desetikorun až tisícovek. Vytváří to tak širší portfolio finančních zdrojů nezávislé na jednom výpadku.

Role drobného denního hrdinství je v tom, že … brání úplnému monopolu na interpretaci, a zároveň umožní lidem poznat, že nejsou sami. (…) Je to víra, že může mít smysl něco uchovávat, i když nelze prokázat, že to povede k úspěchu. (…) Odmítnout přepsání vlastní paměti podle současného rámování. A může uchovat zkušenost pro lidi, kteří už jiný systém nezažili. (…) Úkolem svědka není přesvědčit přítomnost, ale zabránit přítomnosti, aby se vydávala za jedinou možnou budoucnost.

To mi přijde jako sympatická tečka. SOSP je dnes součástí mezinárodní free speech sítě, jejíž členové si navzájem umějí pomoci. Ale ani společné úsilí podobných organizací a iniciativ nemůže uspět bez zapojení statisíců a milonů občanů, kteří už nechtějí jen pasivně sledovat ztrátu svobod v eurounijní dystopii. Proto má smysl si připomínat Masarykův apel na potřebu každodenní drobné práce. Každý může podle svých možností bránit tuto cennou hodnotu ve svém nejbližším okolí.