Když jsem nastupovala na vysokou školu, věřila jsem, že akademická půda je tréninková hala pro rozum. Místo, kde se učíme snášet nesouhlas, prohrávat argument, přiznat omyl a zkusit to znovu. V tomhle ideálu nejde o to „mít pravdu“ za každou cenu, nýbrž umět ji obhájit, nebo naopak uznat, že ji nemám.

Realita mě naučila jinému slovníku. Cenzura už dnes často nevypadá jako zákaz u dveří. Spíš jako jemná kalibrace prostředí: „bezpečné“ sylaby, „nezávadná“ témata, opatrně hlídaná terminologie, která je klíčem k přijetí. Neříká se: „Tohle nesmíš.“ Spíš: „Takhle se to u nás nedělá.“ A kdo se nechce přizpůsobit, časem se naučí mlčet.

Nejčastější forma omezení je sebecenzura. Před odevzdáním textu si v hlavě sama sobě ztiším věty: „takhle to nenech“, „tohle formuluj měkčeji“, „tohle bude problém“. Ne proto, že bych nevěřila vlastním závěrům, ale protože vím, jak fungují měkká hodnotící kritéria: „tón“, „citlivost“, „bezpečné prostředí“, „vhodné rámování“. Metoda a argument pak často ustupují dojmu a dojem je v praxi to nejméně kontrolovatelné.

Dám drobný, ale typický příklad. V seminárních debatách nebo v textu se někdy neřeší, jestli je tvrzení doložené, logicky vystavěné a metodicky poctivé. Řeší se, jestli „neškodí“, jestli „neposiluje špatné rámce“, jestli „není problematické“. Jenže akademie má být právě místo, kde se problematické věci analyzují, ne zametají pod koberec. Pakliže univerzita začne zaměňovat „nepohodlné“ za „nepřípustné“, prohrává svůj základní úkol.

Český kontext v tom není výjimkou. Viděla jsem rušení hostů s odvoláním na „bezpečí“ nebo „reputaci“. Viděla jsem práce, které kvůli rámování sahaly na nižší hodnocení, přestože metodicky obstály. Nejde o jeden skandál, který by stačilo odsoudit. Je to součet drobných přesmyků, které z univerzity pomalu dělají místo správných pocitů a narativů, jak se dnes s oblibou říká, místo tvrdé práce s realitou.

Co s tím? Nechci „válku kultur“ ani ideologické přetlačování, kdo má morálně navrch. Chci tři jednoduché věci, které jsou v akademii normální a obhajitelné.

1. Předem daná a měřitelná kritéria hodnocení – stejná pro všechny. Včetně jasné váhy metodologie, argumentace a práce se zdroji. „Tón“ může hrát roli jen tam, kde jde o věcnou srozumitelnost, ne o názorovou poslušnost.
2. Férovou debatu – nepohodlné hosty nevyhazovat, ale vyvažovat a rámovat debatou. Pakliže někdo přináší sporný pohled, odpovědí má být oponent, moderovaná diskuse a transparentní kontext.
3. Právo na omyl – chyba není morální selhání, je to palivo poznání. Univerzita má vyslyšet argumenty, ne nálepkovat lidi. Kultura „jednoho špatného slovíčka“ je pro učení toxická.

Absolventi by neměli odcházet jako uniformní nositelé aktuální morální mluvy. Měli by odcházet s intelektuální imunitou: schopni poslouchat něco, co je dráždí a nerozpadnout se, schopni vést spor, aniž by z něj dělali osobní soud. O tohle mi jde, aby univerzita znovu měla odvahu být univerzitou.