Je načase opustit tezi, že Evropa může prosperovat jen skrz prohlubující se evropskou integraci. Opak je pravdou. Největší prohloubení evropské integrace, ke kterému došlo v posledních dvaceti pěti letech, koreluje s největším stagnací Evropy. Evropa nepotřebuje federalizaci EU, ale renesanci evropské civilizace a evropských národů.

Rok 2025 byl pro Evropu annus horribilis. Naplno odhalil, nakolik je Evropa zabředlá v toxickém mixu externích závislostí, vnitřních slabostí, sebepoškozujících opatření, domýšlivého fantazírování o vlastním významu a prvotřídního virtue signalingu.

Evropský establishment se v reakci bohužel jako vždy obrátil k jedinému řešení, které na jakýkoliv evropský problém má, a tím je volání po prohloubení evropské integrace, po federalizaci Evropy. „Sjednoťme se, nebo je Evropa odsouzena k bezvýznamnosti a úpadku.“ Do úmoru opakovaná mantra. Prohlubování evropské integrace, natožpak federalizace EU je ovšem falešná naděje a nebezpečný návrh, který evropský úpadek leda urychlí.

Neexistence evropského politického národa

Předně, federalizace EU je neproveditelná, protože zkrátka neexistuje žádný evropský politický národ. Národ se nedá nadeklarovat ani vyjednat geniálním kompromisem na Radě. Je možná těžké ho definovat, ale všichni vidíme, že buď je, nebo není.

Češi jsou národ, Němci jsou národ, Američané jsou národ, Řekové a Turci nejsou jeden národ, Češi a Slováci nejsou jeden národ. Podstatné je, že národy obvykle tvoří státy, respektive demokracie, naopak státní útvary bez národa se mají tendenci rozpadat, případně nejsou schopné dosáhnout funkční demokracie navzdory demokratickým mechanismům a institucím.

S neexistencí evropského politického národa jde ruku v ruce neexistence celoevropské politické diskuze a politického života, jakkoliv srovnatelných s politickou diskusí a životem na národní úrovni. Neexistuje ani skutečná celoevropská politická třída, jen národní politici působící na evropské úrovni. Celá evropská politika se provozuje přes filtr národní politiky. Evropané vnímají evropskou politiku prizmatem své národní politiky a primárně se identifikují s politickými institucemi svých národních států, evropská politika je nadstavba, jakkoliv má dnes větší vliv než národní (což je samo o sobě vše vypovídající).

Co je demokracie?

Zejména mezi liberály je velmi rozšířený omyl, že demokracie znamená procesy, instituce, pojistky, právní stát. Ty jsou určitě důležité, ale základem demokracie je politický národ neboli společenství lidí, kteří mají dostatečně silnou sdílenou identitu. Překlápění a posilování demokratických mechanismů na evropské úrovni je imitování demokracie, ovšem bez její podstaty. Je to simulakrum, hra na demokracii, iluze liberálních technokratů.

Bez evropského politického národa je federalizace EU nedemokratická, i když bude mít všechny demokratické mechanismy. Nepřinesla by větší demokratickou legitimitu, nýbrž by prohloubila její nedemokratickou podstatu. Demokratický deficit EU nevyřeší posilování kompetencí Evropského parlamentu nebo přerod Komise v plnohodnotnou evropskou vládou zodpovědnou Parlamentu, ale pravý opak. Jediné řešení demokratické deficitu EU je rozsáhlý návrat pravomocí na členské státy a jejich politické instituce, protože s nimi je spjata skutečná demokratická legitimita. A ideálně samozřejmě zrušení EP, protože si nárokuje demokratickou legitimitu za evropský lid, který ovšem neexistuje.

Začarovaný kruh evropské integrace

Současná EU je v začarovaném kruhu, do kterého ji dostal nepřekonatelný rozpor mezi permanentní snahou prohlubovat integraci, budovat ever closer Union, a realitou neexistence evropského politického národa. Rozsah a míra přenosu kompetencí na EU již nyní naráží na meze demokratické legitimity (například nález německého Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě konstatoval, že další přenos kompetencí by už vyžadoval zásadní změnu německé ústavy).

Evropská řešení berou členským státům klíčové kompetence, ale pořád ne v takové míře, aby to bylo efektivní na evropské úrovni. Víc jim ovšem nemůžou vzít, protože to je politicky neakceptovatelné. Není pro to demokratická legitimita.

Ukázkovým příkladem je euro, jehož špatná architektura (z evropského hlediska měnová unie bez fiskální unie, z národního hlediska ztráta monetární suverenity v kombinaci s přísnými fiskálními pravidly) přesně ukazuje výše popsaný střet – monetární unie jako snaha o prohloubení integrace, ovšem bez fiskální unie, která by sice byla potřebná pro funkčnost eurozóny, ale není politicky proveditelná.

Euro mělo konkurovat dolaru coby světové rezervní měně a EU nasměřovat k evropské federaci. Namísto toho se stalo spotřebitelským benefitem pro turisty a nástrojem odbourávání kurzových výkyvů na vnitřním trhu. To je fajn, ale ve skutečnosti velmi slabý odvar původních ambic eura. Vedle toho však euro podpořilo dluhovou krizi a divergenci mezi severním a jižním křídle a Německu umožnilo praktikovat agresivní vnitroevropský merkantilismus. Naprostý opak deklarovaných cílů v podobě evropského sjednocování a konvergence.

Největší prohloubení integrace, největší úpadek

Jakkoliv si to evropská politická, mediální a expertní třída odmítá přiznat, největší prohloubení evropské integrace v evropské historii, ke kterému došlo přibližně v posledních dvou dekádách Evropy – od eura a Lisabonskou smlouvu zavádějící většinové hlasování do většiny oblastí, přes nejrůznější „eurovaly“ a další mechanismy na záchranu eura, de facto varianty eurobondů nebo Green Deal až po zásadní politizaci Komise – korelují s největším úpadkem Evropy.

EU o sobě ráda smýšlí jako o hospodářské a regulatorní velmoci. Za těmito blyštivými pojmy se ve skutečnosti skrývá systémová ekonomická stagnace.

Hospodářská velmoc? V roce 2008, na prahu velké hospodářské krize (a v době, kdy začala platit Lisabonská smlouva), měla EU a USA přibližně stejné HDP, dnes je evropské na 60-70 % amerického HDP. Podíl evropského HDP na světovém klesl z 25 % na 14 %, zatímco americký zůstal přibližně stejný. Komplexní evropské zaostávání ostatně konstatuje i Draghiho zpráva (i když jako recept navrhuje více toho, co evropskou stagnaci přineslo).

Evropský hospodářský model je přehnaně závislý na exportu a vytváření strukturálních obchodních přebytků doprovázený slabou domácí poptávku a zaostáváním investic do inovací a nových technologií. Je to model, který Německo vnutilo celé Evropě jako řešení hospodářské krize a následné evropské dluhové krize. EU se pod zásadním vlivem Německa rozhodla z krize prošetřit a proexportovat (zde vznikla evropská závislost na exportu do USA, kterou Trump vytěžuje, ale kritizoval ji už Obama). Obchodní přebytky, které zahraniční obchod produkuje, jsou pak často investovány do Spojených států, protože tam jsou lepší investiční příležitosti než v Evropě. Tím se kruh evropské stagnace a úpadku uzavírá.

Regulatorní velmoc? Regulatorní „velmocenství“ přeměnilo vnitřní trh, evropskou pýchu a kdysi nástroj růstu a liberalizace v přeregulovaný, předotovaný, napůl centrálně řízený projekt evropských byrokratů k potlačování inovací, omezování svobody slova a prosazování utopického net zero ideologie v podobě Green Dealu. Ten sice absolutně nepomůže světovému klimatu, ale zato Evropanům zásadně zdražuje energie, čímž podrývá evropský blahobyt i průmysl. Teze, že EU zreguluje svět, byla směšná vždy, dnes už vidíme, že byla i mylná. EU si reguluje a svět jí ujíždí.

Ano, Evropa vede v ukazatelích kvality života jako doba dožití, dostupnost vzdělání či zdravotní péče, jak poněkud hystericky obhájci EU často zdůrazňují, ale ve všech relevantních agregátních ekonomických metrikách zaostává. To znamená, že si tu kvalitu života nakonec neudrží, respektive již dnes je tato kvalita života neudržitelná a je financována na úkor budoucích generací.

Evropa se ve skutečnosti propadá. Tento propad není rapidní a skokový, protože po generace nashromážděný blahobyt, lidský kapitál a infrastruktura se jen tak nezhroutí, ale reálně se děje. Pesimismus ohledně budoucnosti je cítit ve většině Evropy a o rok delší doba dožití než v Americe a další statistické zajímavosti na tom nic nemění. Evropa dnes znamená anemický růst, stagnující produktivitu, deindustrializaci, zaostávání v technologiích i inovacích, předlužení, přeregulovanost. Nemá žádné technologické giganty, ale raduje se z továrny Intelu nebo datacentra Googlu. To je definice úpadku.

Skrz evropská nařízení jako DSA nebo AI Act se Evropa nejen v zásadě vyřadila z vývoje AI a závodu o prvenství ve vývoji AI, ale i z jejího hromadného nasazení a využívání. Boom produktivity, který AI přinese, a s tím nakopnutí hospodářského růstu, který by Evropa tak potřebovala, se tak předlužené Evropě vyhne. Jak řekl americký ministr zahraničí Rubio na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci, úpadek je volba, a EU si vybrala úpadek.

EU vykostila evropskou demokratickou politiku

Způsob fungování současné EU přitom takřka znemožňuje nápravu. Navzdory dílčím demokratickým mechanismům jako přímá volba EP nebo pochybný legitimizační řetězec od národních voleb přes vlády až do Rady je EU antidemokratická a tato nedemokratičnost je záměr. Unie zcela záměrně funguje tak, že tlumí demokratické „otřesy“ přicházející z národních států.

To, co Unie jednou schválí, je jen velice obtížně změnitelné. Pokud jeden či více států požaduje na základě vlastních demokratických procesů změny politik, které se na úrovni EU již schválily, zpravidla je bez šance. Dát dohromady většinu států pro změnu politiky, která již byla většinou schválena, je velice obtížné. Stačí si vzpomenout, kolikrát veřejná debata skončí u toho, že „to prostě nejde“, „protože evropské právo“. A tento duch nemohoucnosti prorůstá Evropou a paralyzuje víru v demokratické mechanismy.

Názorně to vidíme na Green Dealu. Pokud by to bylo na jednotlivých členských státech, demokratický tlak by si vynutil jeho zrušení nebo zásadní revizi v řadě členských zemí. Na evropské úrovni přesto dochází k naprosto minimálním změnám. Ano, Green Deal kdysi jednohlasně schválili představitelé členských států, jak nám „EU lidé“ rádi připomínají, ale to je naprosto irelevantní.

Ve funkční demokracii politika schválená minulou vládou může být změněna, to je princip demokracie, proto máme volby, a to se v EU neděje. Nemožnost změnit politiku, jakkoliv to lid požaduje s odkazem na to, že minulá vláda s tím souhlasila, je definice nedemokratičnosti. A žádná eurosofistika tento elementární fakt nemůže vyvrátit.

EU v Evropě vykostila demokratickou politiku – obsahově, kompetenčně, ale i lidsky – zmizela schopnost vládnout, zůstaly jen procedury, byrokratické postupy a snaha dosáhnout kompromis za každou cenu bez ohledu na jeho kvalitu. A to je tragédie Evropy, kombinace přesvědčení, že jediný správný směr je další integrace, neutuchající ambice centralizovat, harmonizovat, nabírat další kompetence, budovat ever closer Union, a hromada kompromisů, které ve skutečnosti nikomu nevyhovují.

Zkrachovalost evropského establishmentu

Všechny problémy Evropy se však nakonec sbíhají k jednomu – ideologii a mentalitě evropského establishmentu. Evropské elity jsou stále pevně oddány zelené transformaci a net zero politice, věří v diverzitu, multikulturalismus a celkovou prospěšnost masové imigrace, omezují svobodu projevu ve jménu boje s dezinformacemi, hate speech a populismem a vzývají „evropský model“, který v jejich pojetí ovšem znamená přeregulovanost, stagnaci a neudržitelné sociální systémy.

Navzdory vší evidenci, evropský establishment dál plýtvá energií i kapitálem, skutečným i politickým, na cíl, který je nedosažitelný – evropské sjednocení. Všechny ty plány, přelomové projevy, deklarace, teď nebo nikdy, momenty, výzvy k společnému evropskému dluhu, armádě a daním končí v zapomnění, anebo jako polovičaté technokratické pokusy obejít základní politickou realitu, že EU nikdy nebude a nemůže být kontinentální velmoc jako USA nebo Čína.

Těžko říct, kde se vlastně bere patologická potřeba evropských elit integrovat Evropu. Nepochybně je to duch doby, generace Evropanů jsou vychovány v tom, že sjednocená EU je jejich jediná budoucnost. Je to mantra, která patří do arzenálu každého bien-pensant. Pro evropské politiky je to také vítaná obezlička, jak obejít stagnaci vlastních zemí příslibem zářné společné evropské budoucnosti. Svou roli také nepochybně hraje komplex méněcennosti vůči Americe, vůči které zároveň evropské elity cítí kulturní nadřazenost.

V každém případě je to projev úpadku evropských elit. Je to forma útěku od odpovědnosti, vizitka nekompetentnosti, důkaz intelektuální zkrachovalosti a bezradnosti. Dát těmto lidem víc moci prostřednictvím silnější EU nechcete. Přineslo by to více Green Dealu, více omezování svobody projevu, více regulací a potlačování inovací, více oslavování diverzity a multikulturalismu, více imigrace, více progresivismu, více moderované stagnace, více morálního pozérství. V současnosti platí, více pravomocí a větší integrace EU, více úpadku Evropy. Federalizovaná EU by se stala multiplikátorem ideologie evropských elit a špatných politik, které prosazují.

Dá se jen konstatovat, že Evropa měla štěstí, že kolem roku 1500 neměla stejně přebujelou a zbytnělou třídu expertů jako má dnes, protože by ji předpovídali velmi temnou budoucnost, pokud se nesjednotí. Ostatně, realisticky, jakou šanci by mohly mít rozdrobené a rozhádané státečky Evropy proti globálním na suroviny a populaci bohatým velmocem jako Čína a Indie? Nebo dokonce proti americkým indiánům žijícím v souladu s přírodou?

Návrat evropského espritu

Jak tedy dál? Současná EU je disfunkční, sklerotická a nedemokratická. Federální EU je nereálná, a ještě víc nedemokratická. Cestou je Evropa národů. V současném světě, jako v minulosti ostatně, se lze velmi dobře prosadit, i když nejste kontinentální velmoc. Švýcarsko, Jižní Korea, Austrálie, Spojené arabské emiráty, Singapur, Japonsko – to vše jsou úspěšné malé až středně velké národy, které sázejí samy na sebe a nefantazírují, že se stanou lepšími, mocnějšími a bohatšími, když se s někým integrují. Neslyšíme od nich žádné volání po Unii Perského zálivu ani Východoasijské unii Japonska, Koreje, Tchaj-wanu a Filipín, aby se konečně mohly postavit Číně i Americe. Namísto fantazírování pracují s tím, co mají, a pracují s tím velmi dobře.

A pokud Evropané přesto budou toužit po kontinentálních projektech, tak ani v tom případě nepotřebují nadnárodní evropské struktury. Airbus je příkladem mimořádně úspěšného evropského projektu, který sesadil americký Boeing z pozice světové jedničky ve výrobě dopravních letadel, a přitom se zcela obešel bez byrokratů z Komise i samozvaných demokratů z Parlamentu, bez eura, bez kapitálové unie, bez většinového hlasování, bez společného dluhu. Několik evropských vlád se prostě dohodlo, založilo konsorcium, a bylo hotovo. Takto lze postupovat v jakékoliv oblasti od AI po obranu, bez eurobalastu a únavného poučování, že bez hlubší integrace to nepůjde.

Evropa může být úspěšná, vlivná, bohatá i mocná. Může být klidně zase středem světa, jak jsou Evropané zvyklí, jen se musí vrátit k hodnotám a mentalitě z dob, kdy tím středem světem byla. To, co Evropa potřebuje, je patriotismus a civilizační hrdost, radikální demokratizaci a větší svobodu projevu, národní rozmanitost, konkurenci a soutěživost, uzavření hranic a remigraci, kapitalismus a deregulaci, duch inovací a víru v budoucnost. A ideálně výměnu elit.

Potřebujeme se vrátit k tomu, co Evropu vystřelilo na vrchol neboli vůle dominovat, inovovat, růst, expandovat a sebevědomí. Potřebujeme se vrátit k unikátnosti jednotlivých evropských národů a obnovit víru ve výjimečnost naší civilizace. Vůbec nepotřebujeme federalizaci EU, potřebujeme renesanci evropské civilizace a evropských národů.

Naopak, EU se snaží popřít obojí, je to náhražka národní i civilizační identity. EU není evropská v pravém smyslu slova, je technokratická liberální unie, která se shodou okolností nachází v Evropě. EU implicitně odmítá evropské dědictví a tváří se jako univerzalistický, progresivistický projekt budoucnosti. Je vlastně nehorázné, že EU, která si do pokusu o vlastní ústavu odmítla vepsat něco tak elementárního jako odkaz na křesťanské kořeny Evropy, se vůbec zaštiťuje pojmem „evropská“.

Obroda Evropy začíná u zničení EU v současné podobě, protože problém EU nespočívá jen v jejich politikách, ale také v její podstatě – EU ideologii, přílišné koncentraci pravomocí, demokratickém deficitu, v principu ever closer Union. Nenechme si namluvit, že bez EU bude Evropa marginalizovaná. Ve skutečnosti EU již nějakou dobu margninalizuje Evropu, evropskou civilizaci i její národy, a dusí její potenciál.

EU vs. Evropa

Současnou EU je potřeba radikálně dezintegrovat, zrušit většinové hlasování, ve velkém vrátit pravomoci národním státům a veškeré nadnárodní struktury zbavit legitimity a snahy přisvojovat si kompetence. Evropská integrace se musí vrátit k Evropě národů, alianci evropských národů postavené na čistě mezistátním principu.

Žádná Komise jako evropská vláda, žádný Evropský parlament, žádná Monnetova salámová metoda, žádné obcházení národních politik skrz evropskou úroveň, žádná ever closer Union. Na základně zóny volného obchodu už pouze soustava ad hoc koalic a spoluprací, v některých oblastech klidně i hlubší, než je dnes, ale vždy na principu dobrovolnosti a na přísně mezivládní úrovni. Doslova nic víc nepotřebujeme.

Je nejvyšší čas opustit tezi, že Evropa může prosperovat jen skrz stále se prohlubující se evropskou integraci. Opak je pravdou. Pro dobro Evropy konečně odmítněme tuto bláhovou, marnivou, domýšlivou a v posledku nebezpečnou snahu evropských technokratů a boomer libs, kteří jsou stále uvězněni v mentalitě konce dějin, kdy je EU finálním stádiem evropského vývoje, a neumí si představit nic jiného. Svou šanci tito lidé dostali, nepovedlo se jim to, namísto silné Evropy máme vadnoucí technokratické progresivistické monstrum. Je čas jít jinou cestou.

EU se stala překážkou evropského rozvoje, blahobytu, spolupráce a stále více i svobody. V posledních dvaceti pěti letech došlo k největšímu prohloubení evropské integrace EU, které ovšem Evropě přinesly dvě ztracené dekády. V tuto chvíli EU multiplikuje a petrifikuje omyly evropské politické třídy a znemožňuje nápravu. Více evropské integrace přinese jen více stagnace a nedemokratického vládnutí. Obroda Evropy začíná u zničení EU v současné podobě.

EU má alternativu, je jí Evropa, její národy a civilizace.

---

Text poprvé vyšel 1. 3. 2026 v Echo24.