Nejdříve se místo běžné polemiky a argumentace ve stylu „mýlíte se a neuvádíte pravdivé informace“ přešlo k obviňování z šíření dezinformací a nálepkování názorových oponentů coby dezinformátorů, protože to zní tak nějak odborněji, než když jen druhé obviníte (často mylně) ze lži. Začaly se sestavovat první seznamy, podle nichž sítě mazaly miliony příspěvků a rušily tisíce uživatelských profilů. Fialova vláda nechala dokonce blokovat skoro tři desítky webů. Varoval jsem tenkrát, že omezování svobody projevu se stává nástrojem politického boje.

Obyčejné obviňování z šíření dezinformací časem přestalo stačit. Jak tato praktika devalvovala, lidé se tomu začali vysmívat a tak bylo nutné přitvrdit. Proto se začaly dezinformace spojovat s Ruskem. To je přece karta, která musí zabrat, říkali si. Obrana svobody projevu (SOSP), obrana rodiny s matkou, otcem a dětmi (Aliance pro rodinu), odpor proti větrným farmám v přírodě (spousta obcí), proti federalizaci EU (celá konzervativní scéna) se najednou začaly „rámovat“ (to je vedle „narativu“ další novotvar z jejich slovníku) jako podpora Putina. Postupem doby i tohle přišlo lidem k smíchu, protože z proruských postojů fanatici typu Foltýna, Mácy nebo Jandourka už obviňovali každého druhého.

A tak museli přejít k další fázi, kterou odstartoval únik rozpracovaného návrhu zákona o transparentnosti zahraničního financování neziskovek a jeho falešné spojení s Natálií Vachatovou. Teď už se Rusko skloňuje v každém titulku a rovnou se přidávají obvinění z kolaborace, tagují se tajné služby. Každý s odlišným názorem (především na ukrajinský režim) je rovnou cejchován jako nepřítel státu – podobně jako v době nejhoršího mccarthismu v USA 50. let, za které se dnes Američané stydí.

Poslední dny už nelze nazvat jinak než nenávistnou hysterií proti všem, kteří se odchylují od naivních přání té části voličů, která prohrála volby. Tlaky na odvolávání řádně zvolených politiků a jimi jmenovaných spolupracovníků, koordinované dezinformační útoky v médiích na všechny, co mají se záměrem zprůhlednit zahraniční finanční toky do ovlivňování veřejného mínění cokoli společného, stupňující se vyhrožování fyzickým násilím.

Člověka napadá prostá otázka. Když ještě neuplynulo ani 100 dní od jmenování vlády a Milion chvilek se spřízněnými médii, politickými neziskovkami jako Člověk v tísni a ideologickými aktivisty jako Štít demokracie vyvádějí tímto způsobem, co budou dělat, až vláda začne skutečně naplňovat program, který svým voličům slíbila? Zatím jsou to jen první malé kroky, většina volebních závazků se má teprve realizovat.

Bude nespokojený tábor dál šířit pomluvy, bičovat nenávist a vyhrocovat společenské napětí? Co přijde dál? Násilí vůči konzervativcům jako v případě levicového Roberta Fica a pravicového Charlieho Kirka? Rozdmýchávání občanské války? Pokud je někdo nebezpečím pro demokracii, tak jsou to právě tyto mafiánské partičky, které nechtějí přijít o své erární penězovody a které nechtějí umožnit demokraticky zvolené vládě standardní výkon správy věcí veřejných.

Odmítněme už hrát tu hru na Rusko. Je evidentní, že druhá strana nemá zájem o řešení praktických problémů, které trápí většinu lidí. O věcnou diskusi, racionální argumenty, reálná politická témata jim nejde. Celý svůj politický program zredukovali na strašení Ruskem a hledání jakkoli absurdních asociací, aby mohli své oponenty lživě obvinit z proruských sympatií. Někdy stačí jen vyjádřit podporu Slovensku nebo Maďarsku proti šikaně bruselských eurokratů nebo se v Budapešti zúčastnit americké konzervativní konference. Někteří radikálové už zacházejí tak daleko, že značkují jako proruské i Donalda Trumpa a jeho ministry.

Chtějí, abychom místo své práce v oblastech, kde lidé i firmy očekávají návrat normálního světa (bez cenzury a klimatického šílenství, bez desítek pohlaví a vyvěšování vlajek, bez poklonkování Bruselu atd.), plýtvali svým časem na neustálé vysvětlování, že je nám Rusko ukradené a že máme na prvním místě zájmy české. Na rozdíl od nich.